Co s jarní únavou?

Chronický únavový syndrom

Jaro je obvykle po vleklé zimě vítáno s otevřenou náručí. I když zasněžená krajina a zimní radovánky mají určitě svůj půvab, zejména ke konci zimy už toho mnozí mají takříkajíc „plné zuby“. S příchodem jara však bohužel nepřichází jen toužebně očekávané teplé a slunečné počasí, ale také řada nejrůznějších chorob. Imunitní systém je po zimě oslaben, dostavuje se typická únava, která mnohdy dokáže velmi nepříjemně ovlivnit kvalitu zdraví a života celkově. Zpravidla se jedná jen o krátkodobou komplikaci, jindy však může jít i o závažné onemocnění.

Když se řekne únava

S pocitem únavy se každý člověk samozřejmě setkává pravidelně. Je limitujícím faktorem při vykonávání každodenních činností, ať už se jedná o pracovní úkoly nebo třeba sportovní aktivitu. Jedná se o stav, kterým organismus dává na vědomí potřebu doplnění energie, nutnost načerpat nové síly k dalším činnostem. V závislosti na svém původci můžeme ale únavu rozdělit na mnoho jednotlivých druhů. Ti, kteří po pracovním dni, sportovním výkonu a podobně, pociťují značnou únavu a silnou touhu po odpočinku, který jim zajistí osvěžující spánek, patří k těm šťastnějším. Příjemná adekvátní únava po vykonání určité činnosti je samozřejmě zcela normálním jevem. Pokud po doplnění energie, přísunem energie z jídla, spánkem, nebo třeba jen krátkým odpočinkem, únava odezní, je všechno v naprostém pořádku. Bohužel, stále větší množství lidí si stěžuje na silnou, déletrvající únavu, kterou se nedaří klasickými způsoby odstranit, a která jim velmi často značně komplikuje život. Příčin, z kterých tato únava vychází, je celá řada. Typickou ukázkou únavy, která vzniká v závislosti na ročním období je tzv. únava jarní.

Jarní únava

Ačkoliv termín jarní únava neoznačuje specifický druh onemocnění, nelze vyvrátit fakt, že zvýšená únavnost v jarních měsících je jevem, který postihoval již naše předky. Právě v období po skončení zimy si na projevy únavy a vyčerpanosti stěžuje každoročně velké množství lidí. Svou roli v tomto případě sehrává pravděpodobně několik faktorů. Během zimy je doba a intenzita slunečního záření značně umenšena. Tento relativní nedostatek světla působí jak na fyzickou tak na psychickou stránku člověka. Vlivem slunečních paprsků se v těle vytváří látky, které ovlivňují náladu a také tvorba vitamínu D probíhá za působení ultrafialových paprsků. U některých lidí tak vede nedostatek světla ke vzniku depresivních stavů spojených s „životní“ únavou. Během zimního období dochází často ke snížení příjmů vitamínů, ačkoliv ovoce a zeleninu lze v současnosti sehnat po celý rok, zvýšení cen často odradí zejména rodiny s nízkým příjmem. I tak ale tyto plody obsahují menší podíl vitamínové složky než třeba na podzim. Ve větší míře je zastoupen příjem těžkých jídel. Společně s nedostatkem pohybu, což je nejen během zimy u mnohých velmi častý jev, dochází k hromadění škodlivých látek v těle, které je potřeba odbourat. Imunitní systém je v počátcích jarního období oslaben, i banální nachlazení může do značné míry organismus vyčerpat a způsobit tak přetrvávající únavu. Jarní únava přesto obvykle nepředstavuje problém, který by bylo obtížně vyřešit. Vyžaduje to však aktivní přístup ze strany postiženého. Jednou z možností je vhodná úprava jídelníčku. Základem je snížení podílu příjmu živočišných bílkovin a tuků a naopak větší a častější konzumace zeleniny nejlépe pouze mírně tepelně opracované. Je třeba mít na paměti, že celá řada vitamínu se tepelnou úpravou znehodnocuje. Pro posílení imunity a celkové občerstvení těla je významný zejména vitamín C. Dodržování pitného režimu má také blahodárný účinek proti únavě - nedostatečný příjem tekutin zvyšuje podíl škodlivých látek v těle. Ti, kteří jsou zvyklí zimu trávit pasivním způsobem v pohodlí domova, by se měli s počínajícím jarem zaměřit na pravidelné sportovní aktivity. Přitom nemusí jít o žádné přehnané a vysilující cvičení. Důležité je tělo důkladně protáhnout a rozhýbat, ideální je třeba procházka v ostrém tempu na čerstvém vzduchu. Očistit se od škodlivých látek může kromě cvičení pomoci třeba sauna, nebo odborná detoxikační kúra spočívající například ve výplachu střev a podobně. Jarní únava sice přináší přechodné potíže, které mohou mít za následek snížení pracovní výkonnosti, pocity vyčerpání i po poměrně jednoduché a krátce trvající činnosti nebo neschopnost dostatečně se koncentrovat, při aktivním přístupu však tyto obtíže zpravidla poměrně rychle ustupují a nedochází ke vzniku žádných komplikací, které by dlouhodobě narušovaly lidský život. Únava se však objevuje i jako příznak řady vážných onemocnění, nebo je podstatou samostatného onemocnění, jakým je chronický únavový syndrom.

CHRONICKÝ ÚNAVOVÝ SYNDROM

CFS (chronic fatigue syndrom) je nemocí, o které stále existuje více dohadů a hypotéz než vědecky potvrzených faktů. Vzhledem k nejasnosti původce této choroby a mnoha dalším dosud nezodpovězeným otázkám, které s ní souvisí, nebyla mnohými odborníky ještě v nedávné minulosti vůbec akceptována. Neustále se zvyšující počet odhalených případů však svědčí o potřebě se výzkumem tohoto onemocnění intenzivně zabývat.

Nedá se, říci, že by chronický únavový syndrom byl novým onemocněním. Projevy této nemoci jsou známy již poměrně dlouho, byly ovšem zpravidla označovány různými jmény. Ani v současné době neexistuje pro toto onemocnění jednotně užívaný název, ačkoliv výraz chronický únavový syndrom je pravděpodobně nejčastější. V poslední době se, po mnoha neshodách i kritice ze strany pacientů, dostává do popředí označení CFIDS, neboli chronický únavový a imunitní dysfunkční syndrom. V průběhu dvacátého století byla tato nemoc označována různými jmény a zaměňována s jinými chorobami s podobnými příznaky. Tak se běžně setkáváme s označením neurastenie, myalgická encefalomyelitis, burnout syndrom, Lake- Tahoe-disease, fibromyalgie a mnoha dalšími. Například v roce 1955 postihly všechny zaměstnance londýnské Royal Free Hospital bez zjevné příčiny svalové bolesti pravděpodobně nervového původu. Protože původce těchto stavů se nepodařilo po vyšetření odhalit, byla řada zaměstnanců kritizována, označována za hypochondry, rebelanty a podobně. Proto se v záplavě názvů označujících CFS můžeme setkat i s pojmem Royal- Free epidemie. Zvýšený zájem o výzkum CFS způsobila až takzvaná yuppie-flu v roce 1985. Jednalo se o masivní nárust příznaků chronického únavového syndromu u mladých amerických podnikatelů s milionovými příjmy, (tzv. Yuppies) tedy u osob se značnou pracovní vytížeností spojenou se stresovou zátěží. Počet případů neustále rostl a vedl až ke zřízení speciálního oddělení, které se touto problematikou začalo zabývat. Přesto řada seriózních vědců stále nebrala CFS vážně, protože příznaky nemoci se zdály být pouze kombinací příznaků jiných onemocnění. Teprve v současnosti se tato situace začíná postupně zlepšovat a chronickému únavovému syndromu je již přiznáván status samostatného onemocnění, obvykle je však stále klasifikován jako heterogenní syndrom, který se s dalšími nemocemi překrývá.
Ačkoliv souhrn příznaků CFS je poměrně dobře zmapován, pátrání po jeho původci, případně původcích vykazuje zatím jen částečné úspěchy. Léčba CFS je poměrně úspěšná, kámen úrazu spočívá zejména ve správné a včasné diagnóze, která však bývá mnohdy obtížná. I když CFS není smrtelným onemocněním, zabraňuje postiženému často vést plnohodnotný život a mívá těžký dopad na jeho psychickou pohodu.

Příznaky

Nejčastější postižení chronickým únavovým syndromem jsou silně pracovně vytížení a ambiciózní lidé, přičemž největší množství případů vykazuje skupina žen středního věku. Udává se, že ženy jsou CFS postiženy dvakrát častěji než muži. Jako jeden z možných důvodů se udává souvislost nadměrného vyčerpání, které je způsobenou zaměstnáním a následnou péčí o domácnost. V zásadě jsou však CFS ohroženy muži i ženy všech věkových skupin, tedy i malé děti a kojenci. Zjištěná prevalence onemocnění je v Evropě zhruba 40, v USA potom až 500 nemocných na 100 000 obyvatel.
Základním příznakem svědčícím pro onemocnění CFS je dlouhodobá, (minimálně 6 měsíců) přetrvávající velmi silná únava, projevující se hlubokým vyčerpáním a často neschopností zvládat běžnou denní zátěž. I po mírné námaze nastupuje silný pocit vyčerpanosti, který vyžaduje dlouhý odpočinek na lůžku, mnohdy celodenní. Spánek a odpočinek však nepřináší adekvátní obnovení sil. Vyskytují se symptomy podobné chřipce, zvětšení lymfatických uzlin, bolest kloubů a svalů, bolest hlavy, chronický zánět nosohltanu aj. Objevuje se zvýšená teplota, někdy přesahující hranici 38 °C. Mezi další projevy nemoci se mohou řadit například zažívací potíže, zimnice, závrať, světloplachost, chronická aktivace nebo naopak slabá odezva imunitního systému. To je jen částečný výčet projevů, které mohou střídavě odeznívat a znovu se vyskytovat. Řada z nich je běžná i u jiných onemocnění, nejen z tohoto důvodu je diagnostika CFS velmi obtížná.

Diagnóza

Základním kamenem při určování diagnózy CFS je velmi pečlivé a kvalitní interní vyšetření se současným laboratorním rozborem imunologického charakteru. Kromě dlouhotrvající únavy se ostatní příznaky liší prakticky případ od případu, často napodobují jiné nemoci, což značně celou situaci komplikuje. Podstatným krokem při určování diagnózy je tedy vyloučení jiných chorob, které se projevují podobně jako CFS. V průběhu necelých dvaceti let se objevila řada diagnostických kritérií, z jejichž vyhodnocení je následně možné uvažovat onemocnění chronickým únavovým syndromem. Takto například vypadají kritéria dle Holmese z roku 1988….

Holmesova kritéria pro CFS

1) Náhle vzniklá a vracející se únava, která se dříve nevyskytovala, trvá déle než šest měsíců a snižuje míru předchozí aktivity o více než polovinu.

Tato kritéria musí splňovat každý pacient.

Symptomová kritéria

Fyzikální kritéria

Výčet dalších diagnostických kritérií uzavírají zatím tzv. Kanadská kritéria z roku 2003, která samozřejmě čerpají i z novějších poznatků o CFS. Jedná se o značně rozsáhlou práci (zhruba 30 stran textu), tudíž by bylo velmi obtížné zde reprodukovat byť jen její zestručnělou podobu. Holmesova kritéria jsou i přes nové objevy doposud bez nutnosti změn v diagnostice používána. 

Průběh a léčba